Po stopách 18IR ve Velké válce - Bádání ve vídeňském Kriegsarchivu, podzim 2013

Náš člen Inft. Lukáš Dulíček intenzivně pracuje na své diplomové práci "18IR ve Velké válce". Během jeho úsilí nastalo několik zajímavých zvratů a vytrysklo několik nových podnětů a tak se snad můžeme těšit i na pozdější knižní vydání tohoto díla. Na řádcích níže nahlédněte do problematiky získávání autentických informací starých téměř 100 let.

Ve dnech 4. září a 23. října 2013 jsem se vydal bádat do sídla Rakouského státního archivu (Österreichisches Staatsarchiv) ve Vídni, kde se nachází společná badatelna pro většinu jeho hlavních oddělení včetně Válečného archivu (Kriegsarchiv). Jak známo, v současné době provádím intenzivní badatelskou činnost, jejímž cílem je pokud možno co nejdokonaleji poznat dějiny královéhradeckého pěšího pluku v letech 1914-1918.
Do archivu jsem se vydal z Brna, kde jsem jinak po většinu času na studiích, autobusem Student Agency. To tu zmiňuju proto, že jinak služby této společnosti moc nevyužívám, avšak jak jsem zjistil, o hodně tím přicházím. Za slušnou cenu jsem se komfortně projel tam i zpět vždy za dvě hodiny a stihnul jsem shlédnout filmy Argo, Hobit a několik dílů Teorie velkého třesku. Zvlášť na druhou výpravu do Vídně jsem se těšil, poněvadž jsem měl rozkoukaného Hobita. Ještě že jde na dotykových obrazovkách posouvat film do libovolné části, tak jsem mohl pěkně navázat tam, kde jsem prve skončil.
V archivu ve Vídni jsou velmi přívětiví pracovníci. Kýžené archiválie jsem si vždy předem objednal e-mailem. První den jsem za pomoci pracovníka archivu nejdříve vyplnil badatelský list (a přitom si hodně procvičil konverzaci v němčině). K legitimaci mi stačila česká občanka, což jsem se trochu podivoval (ten Schengen dělá divy). Poté jsem si v pokladně archivu koupil „vstupenku“. Badatelé v Rakouském státním archívu totiž musí (na rozdíl od českých archivů) zaplatit, než jim jsou vydány archiválie v badatelně. Lze si koupit kartičky na několik vstupů, přičemž nejlevnější je 5tivstupová „Besucherkarte“ za 10 EUR, kterou jsem si koupil. Ale je kupříkladu možné si koupit i celoroční permanentku.
Poté jsem vyrazil do badatelny bádat. Moje první návštěva sloužila k základnímu zorientování a prohlédnutí vytipovaných pramenů k dějinám II. praporu. Objevil jsem zajímavé deníky 3. GbBrig. Avšak nakonec jsem je nevyužil, neboť jsem zjistil, že materiálů je hodně, což ad a) znamená, že jejich okopírování stojí hodně peněz a času, a ad 2), že by stálo taky hodně času je zpracovat. Rezultát, který jsem na místě učinil, tak bylo omezení rozsahu mého bádání jen na hlavní svazek pluku bez detašovaných praporů (alespoň prozatím). Ale první návštěva archivu přesto nebyla úplně zbytečná. Kromě nezbytné první orientace obnášející to, jak se na místo vůbec dostat, co vše tam obstarat, jak se registrovat atd., jsem navíc také využil zdejší příruční knihovnu, v níž jsem si ofotil několik příloh posledního svazku Österreich-Ungarns letzter Krieg, které jsem pro svoje bádání potřeboval. Dál jsem si taky v archivních pomůckách na badatelně vyhledal signatury archiválií, které jsem si objednal na příště a které nejsou k dohledání na webových stránkách archivu.
Jinak co se týče kopírování v Rakouském státním archivu, zdejší systém vykazuje několik odlišností od českých archivů. Není možné zde fotografovat archiválie vlastním foťákem (asi aby se moc neoblikaly, a tím pádem nevybledly). Na badatelně jsou k dispozici (bohužel jen dva) kopírovací přístroje. Do takového přístroje stačí pouze zasunout svůj flashdisk a pak jen mačkat zelené tlačítko a na konci kopírování „OK“. Stroj sám vyrobí na flashce zvláštní složku, do níž ukládá velmi kvalitní kopie (což už jsem si při jejich čtení ověřil). Ke kopírování je třeba koupit čipovou kartu. Karta je vždy nabitá na určitý počet bodů, přičemž jedna kopie na flashku vyjde na jeden bod. Čím dražší karta je, tím méně člověk zaplatí za jeden bod. Já jsem například 23. října udělal 94 kopií s pomocí 100bodové karty (6 bodů tedy zbylo) za 18 EUR. Nejdražší je 500bodová karta za 60 EUR, bod (jedna kopie) pak vyjde na 12 centů, přičemž na jednu kopii lze v pohodě okopírovat celý dvojlist, čili dvě stránky najednou.
Zatímco ze svojí první návštěvy jsem tedy příliš mnoho úlovků nepřivezl, druhá návštěva byla veleúspěšná. Na základě již poněkud pokročilého bádání o působení hlavního svazku pluku jsem se vydal pro konkrétní archiválie ke konkrétním událostem. A našel jsem, co jsem hledal. Zejména jsem získal tzv. bojové zprávy (Gefechtsberichte) velitelů brigády a divize, týkajících se jednak dvou „černých dnů“ pluku, kdy padl do zajetí celý prapor, jednak i úspěšného vystoupení pluku v bitvě u Rzepienniku, která byla součástí slavné gorlické ofenzívy v květnu 1915. Také jsem si okopíroval několik stránek z brigádní kroniky k těmto událostem a dál k událostem z jihotyrolské fronty, na níž hlavní svazek pluku v roce 1916 rovněž působil a kterou plukovní deník z VÚA-VHA nepopisuje dostatečně podrobně. Bojové zprávy k oběma „černým dnům“ jsem už přečetl (jsou v psacím švabachu, neboli kurentu), přeložil (z němčiny) a zpracoval. Byly velmi zajímavé, ale nebudu zde příliš prozrazovat. Mimochodem je třeba si uvědomit, že administrativní styk mezi jednotkami rakousko-uherské armády neprobíhal v plukovních řečech, nýbrž v řeči služební, kterou byla němčina, a také interní dokumenty (deníky) vyšších jednotek (brigád, divizí) jsou vždy v němčině, a to i u těch těles, která se jinak skládala z jednotek s českou většinou. Nu a v němčině se v době první světové války zásadně psalo kurentem. Úspěšné bádání o dějinách první světové války ve vídeňském archivu tudíž předpokládá určitý dovednostní standard na straně badatele.
Do Vídně se s největší pravděpodobností vydám ještě několikrát znovu příští rok v létě, zejména za účelem bádání také o obou detašovaných praporech, působících na Balkáně a na italské frontě.

Inft. Lukáš Dulíček
 

Fotogalerie