1859 - C.k. řadový pěší pluk č.18 v bitvě u Solferina

Doslovný přepis z publikace:

NOVÁK, Bedřich: Osmnáctí „Vždycky vpřed!“. Stručný děj c. a k. pěšího pluku arcivévody Leopolda Salvatora čís. 18. Hradec Králové – Terezín 1896, s. 147-155.

Díl XIV.

Rok 1859.

Od roku 1849. až do roku 1859.

Všeliké události.

Po událostech r. 1849. ponechán pluk dílem v Italii, dílem v doplňovacím okresu a přišel po rozličných pochodech koncem roku 1850. do Vídně. Ale dlouho mu pokoje nedopřáno. Již roku 1853. přeložen do Banátu, jelikož politické zápletky mezi Ruskem a Tureckem hotovost rakouských vojů na rumunských hranicích vyžadovaly. V červenci roku 1854. odtáhnul do Brašova (Kronstadt) a od 25. srpna konal namáhavé pochody do Bukurešti, kamž 6. září přibyl.
Po tři roky potloukal se pluk po rozličných, ponejvíce malých stanicích po Valašsku; k válce zde nedošlo. Přítomnost c. k. vojska dostačila ku zabránění postupu Ruska proti Turecku. Roku 1857. osední vojsko odtáhlo.
Pluk poslední opustil dunajská knížectví, přišel do Szegedina, později do Peště, odkud události r. 1859. odvolaly ho opět na jih. Království sardinské spojilo se totiž s Francií, by Rakousku snáze Lombardska odejmulo.
Vojna byla nezbytna. Bohužel dopadla krátká, neblahá bitva v náš neprospěch. Zamýšlené rozdvojení Francouzův a Italů nepodařilo se provésti a rakouská armáda musila posléze přesile ustoupiti. Hrdinně bojovala u Magenty, ale válečné štěstí klonilo se ku straně nepřátelské. Rakušané ucouvli k řece Mincio. Sem povolána dosažitelná posila a chystáno znovu k boji. Tak došlo k bitvě u Solferina. Ačkoliv podmaršálek Benedek na pravém křídle pěkných úspěchů dobyl, přece bitva prohrána a Jeho Veličenstvo císař náš, osobně na bojišti přítomný, uzavřel přemožen pohledem na směle bojující vojsko a vědomím, že vzdor vytrvalosti a odvaze přesile podlehnouti musí, mír, ponechav kraje zápedně od Mincia nepříteli.
Od pluku pouze 4. prapor, který na počátku zbrojení do jižních Tyrol přeložen a v době od 19. do 22. června do Peschiery povolán, súčastnil se v řadách Benedekových bitvy u Solferina. Ostatní část pluku spojena se 4. armádou, chránila pobřeží rakouského, zastávala obtížnou pobřežní službu u Terstu, ale do boje nepřišla. Po uzavření míru procházel pluk ještě krajinou, dokud italští sběhové okolí znepokojovali.
8. srpna nastoupil pluk zpáteční pochod do Uher. 4. prapor pozdržel se až do října v Tyrolsku, poslán pak do Hradce Králové, odkud zatím postavený 5. prapor do Josefova přeložen. Tak skončil neblahý rok 1859. Ač poměry byly v celku nepříznivy, dobyl si pluk přece i zde nových vavřínů.

Čtvrtý prapor v bitvě u Solferina.

Prapor, jenž až dosud v jižním Tyrolsku po setninách rozdělen byl a zde pohraniční službu zastával, obdržel 18. června roku 1859. rozkaz spojiti se a táhnouti s brigádou generalmajora barona Reichlina do Peschiery, kde polní podmaršálek rytíř Benedek vojsko pravého armádního křídla shromážďoval, by dle nařízení armádního velitelství 24. června k boji se postavil.
22. června v noci přibyl prapor do Peschiery; příští noci dostavil se Benedek do ležení. Každý byl přesvědčen, že nazejtří k bitvě dojde. Radostně rozechvěn chystal se prapor k boji; záhy ozývalo se troubení a bubnování se strany nepřátelské. Až do 6. hodiny ranní plynul čas v napjatém očekávání, konečně dán rozkaz ku seřadění sboru.
Prapor stál s brigádou Reichlinovou v záloze. Z leva od Solferina doléhal sem již válečný hlomoz a hukot děl a hvizdot kulek znatelně se blížil. Konečně rozkázáno postupovati; Reichlinova brigáda měla v pravý bok jinou brigádou již poraženého a nyní ustupujícího nepřítele se vrhnouti. Sotva prapor o několik kroků postoupil, již na něj stříleno; ale pevným krokem ubíral se dále a donutil vytrvalostí svou nepřátelskou baterii, která tuze daleko se odvážila, ku rychlému ústupu. Prapor po úzké bídné cestě stíhal nepřítele, jenž usadil se na výšinách svatomartinských.
Setník Cibulka, který se 23. setninou předvoj tvořil, seřadil rychle harcovníky a třílel, podporován brigádní baterií, tak dlouho na nepřítele, dokud na špatné cestě pozvolna postupující 19. a 22. setnina jemu ku kopci nedošly. Ale pak nerozmýšlel se déle, nýbrž hnal ihned útokem. Udatní osmnáctníci postupovali tak statečně, že silnějšího nepřítele z výhodného jeho stanoviště na výšinách zahnali.
Brzy ale musely neohrožené setniny nově přibylé nepřátelské posile ustoupiti a za nejbližší pahorky couvnouti.
Nepřízeň osudu nepotrvala dlouho. Oddělení v brzku opět se seřadila a postupovala znovu až k úvozu, odkud nejlépe proti nepříteli na výšinách umístěnému stříleti mohla. Zatím přibyly 20. i 21. setnina a postavily se zálohou; 24. setnina udržovala spojení s brigádou v pravo bojující.
Tu zpozoroval setník Cibulka, že nepřítel poněkud v palbě ustává. Několika srdečnými slovy promluvil setník k mužstvu, načež se zvoláním: „Kdo v těle srdce má a ví co čest, za mnou!“ útočil směle proti výšině.
Povzbuzeny odvahou svého vůdce sledovaly jej setniny s jásavým „hurá“ a vrhly se tak prudce na zoufale bránícího se nepřítele, že konečně couvnouti a prudkou rychlopalbou pronásledován úplně ustoupiti musil. Plochá výšina vybojována. Z dvorce Colombara však, důležitého to bodu, ozývaly se dosud výstřely. Rychle dvorec obklíčen a 30 Italů zajato. Podruhé nechtěl se setník Cibulka s těžce vydobyté výšiny dáti sehnati. Udělil tudíž rozkazy ku vydatnému obsazení dvorce. Zatím co mužstvo k vyřízení rozkazu se hotovilo, spatřil setník stranou v dosti odlehlé vzdálenosti důstojníkem vedené nepřátelské oddělení, jež rakouské dělo vleklo. I povolal k sobě nejbližší mužstvo a spěchal za nepřítelem. Týž nevyčkal ani srážky, nýbrž prchal, zanechav tu dělo, jež naší brigádní baterii patřilo a při prvním ústupu nepříteli ponecháno býti musilo; srdnatí osmnáctníci vydobyly ho nyní zpět.
Zatím co dělo zpět vlečeno, zpozoroval setník Cibulka, že dvě silné nepřátelské kolony postupují proti Colombara. Ihned spěchal ku svým oddělením, ale zaslechl již cestou rachot blížících se brigádních děl, jež kvapně výhodně umístil. Táž pálila tak účinně proti kolonám, že ve zmatek je uvedla, ony útoky se vzdaly a ucouvly. Když Cibulka dále ke Colombara se ubíral, by ohlásil vše zatím přibylému veliteli praporu majoru Radötzkému, postřelen do pravého podkolení, načež musel bojiště, kde tolik úspěchů docílil opustiti.
O 10½ hodině dopolední poražen proti sboru Benedekově bojující protivník úplně, ač byl skorem v dvojnásobné přesile; po 2 hodiny neodvážil se k novému útoku. Podmaršálek nemohl ale přece ve válečném tažení pokračovati, neb ze Solferina ozýval se válečný hlomoz; zde také bitva rozhodnuta. Pátý bojující sbor nastoupil pochod zpáteční, Benedek musil s ním.
Praporu pluku rozkázáno, by spojen s jedním praporem belgickým čís. 27. pod velením brigádníka, západně od Pozzolenga na výšině Contrada Ballino jako závěr se umístil.
Sotva se tam odpoledne prapory rozložily, přepadeny náhle mnohem silnější italskou brigádou. Hrdinným a vytrvalým osvědčil se prapor v dopoledních bojích a i nyní bránil se přesile tak dlouho, dokud přidělená mu baterie se nevystřílela a prapor napadený v bok nevydán v nebezpečí, že od ostatních bude odtržen. Pak teprve na rozkaz brigádníkův stále bojuje nastoupil nevyhnutelný pochod zpáteční. Ještě jednou zastavil prapor u potoka redonského. Obloha zatáhla se odpoledne černými mraky, jež níže a níže postupovaly, tak že se téměř úplně setmělo; po chvíli rozpoutal se děsný, ryk válečný přehlušující vichr, jenž proti praporům spousty prachu hnal, že ani na krok před sebe neviděly. V témž okamžiku nepřítel útočil; než síla osmnáctníků byla neoblomná. Bodáky zahnaly nepřítele a bez překážky mohli nyní vy zpátečním pochodu pokračovati.
Oba prapory ustoupily za nově postavený závěr 5. sboru a přibyly o půlnoci do volného ležení u Monzabana.
Tím skončila bitva u Solferina, již prapor 18 mrtvými a 43 raněnými zaplatil; z 29 pohřešovaných mužů se největší díl příštího dne do ležení dostavil. Nepřítel nezajal ani jediného muže, což jest zajisté utěšeným znamením zdárného chování praporu v tak obtížném postavení.

Vyznamenaní důstojníci

Po kruté bitvě u Solferina dekorováni setník Cibulka řádem železné koruny III. třídy a nadporučík Bohdan Hildenbrand vojenským záslužným křížem.
Po vypuzení nepřítele ze dvorce Colombara nařízeno Hildenbrandovi, by s vojskem na pravo se nalézajícím spojiti se hleděl. Když k němu dospěl, útočil právě prapor pěšího pluku čís. 7. Nadporučík súčastnil se ihned útoku, při čemž mu odštěpek granátu čepel u šavle roztříštil.
Hned na to utkal se v šarvátce s italským oddělením, porazil je, zajal více mužů a přivedl ku praporu. Zde byl opět hned činným při výše líčeném vydobývání děla. Když setník Cibulka postřelen, převzal velení setniny a při zpátečním pochodu potýkal se stejně hrdinně s nepřítelem. Pochvalou odměněni setníci Zerha a Kostka, kteří krátce před zakončením bitvy těžce raněni, ale před tím výborným vedením oddělení se vyznamenali a hrdinným chováním krásný příklad odvahy a neohroženosti podali; pak nadporučík z Rosslavu, zatímní velitel 19. setniny, který při dobývání dvorce Colombare, jakož i při krytí ústupu přehledným zručným vedením setniny a osobní udatností při nejprudčí nepřátelské palbě vynikl. Hrdinného důstojníka podporoval horlivě poručík z Grollerů, který osvědčil hlavně při potýčkách ústupu tolik smělosti, rozhledu a neohroženosti, že očitý svědek velitel sboru zbrojmistr Benedek opětně jména mladého odvážlivce se doptával.
Dále zručným vedením a obětovnou činností vyznamenal se: nadporučík Boxler a poručící Scheiber, Háček a Baudisch.

Stateční muži

Šikovatel Jan Vypřecský

postavil se odvážně při více příležitostech v čelo útočících oddělení a pobádal jsa sám příkladem, mužstvo k horlivosti. Při tom těžce byl raněn. V odměnu za osvědčenou zmužilost povýšen po došlé zprávě na poručíka.

Šikovatel Josef Hanuš

od 20. setniny vyznamenal se v bitvě u Pozzolengo chladnokrevnou odvahou, zmužilostí a povzbuzováním svých podřízených. Jakmile velitel setniny jeho, setník Kostka raněn, přiskočil rychle Hanuš, vynesl ho za nejprudčí palby as půl hodiny cesty od bojiště, osvobodiv ho tak před jistým zajetím. Když cestou setník Kostka vyslovil svou obavu před možným zajetím, těšil jej oddaný šikovatel slovy: „Pouze přes mou mrtvolu dostanou se nepřátelé k panu hejtmanovi.“
Hrdinný a ušlechtilý poddůstojník odměněn zlatou medailí.

Šikovatel Václav Krempke

od 23. setniny útočil 24. června r. 1859 směle se svým oddílem, k němuž se vojíni 19. setniny František Sadl a Josef Kolenec připojili, na dvorec Colombare, vyrazil, ač nepřítel prudce okny střílel, dvéře, vnikl do domu a zajal 7 mužů.
Ačkoliv při tom raněn setrval přece v řadě bojujících a teprve večer opustil bojiště, kdy podruhé těžce raněn a boje neschopným učiněn. Oba jmenovaní vojínové chovali se velmi srdnatě, první vrazili do dvorce a přičiňovali se horlivě o zajetí nepřítele. Všichni tři odměněni velkou stříbrnou medailí.

Šikovatel Václav Sláma

od 21. setniny velel u Pozzolenga večer před bitvou u Solferina výpomocnému oddílu, jenž se setninou, na roje rozdělenou, umístěn. Nepřítel ani v střelbě neustával, než oddíl přece udržel vzorný pořádek. Když pak Piemonťané k útoku se hotovili, postupovala jim i setnina útočivě vstříc. Ihned předvedl i Sláma z vlastního popudu oddíl svůj a choval se tak statečně, že nemálo přispěl k odražení nepřítele.
Ačkoliv hned na počátku boje byl do nohy postřelen vytrval, sám jen nohu poněkud si obvázav, v čele oddílu. Stříbrnou medailí I. třídy osvědčeno mu uznání jeho zásluh.

Závodčí Antonín Zeiner

od 23. setniny postoupil u Pozzolenga, když část praporu již ku zpátečnímu pochodu donucena s mužstvem na rychlo sebraným proti nepřátelským harcovníkům a přesilu porazil; tím umožněno ustupujícím setninám, že bez překážky krytého pozemí dospěly a zde brzy na to útočícímu nepříteli na odpor postaviti se mohly. V šarvátce Zeiner těžce raněn, ale povzbuzoval přece mužstvo stále k boji až Piemonťané útoku se vzdali a ustoupili. Obdržel stříbrnou medaili udatnosti I. třídy.

Kaprál Frant. Bílek

od téže setniny okázal u Solferina, co zmůže hrdinný a odvážlivý válečník. Již při dobývání dvorce Colombare vyznamenal se svou odvahou. Hned nato přidělen oddílu nadporučíka Hildebranda, jenž vyhledati a udržeti měl spojení s bojujícím na pravo vojskem a při tom s Piemonťany v šarvátce se utkal. Zde probodl nepřátelského seržanta právě v okamžiku, kdy týž se strany na nadporučíka vrhnouti se chtěl. Když pak nepřítel k útěku se obrátil, skolil Bílek ještě několik mužů.
Jak neohrožený poddůstojník při potýčce s nepřítelem zápasil, o tom svědčí prostřílený a probodaný oděv, jakož i na závěsníku (bandalier) nešený plášť. Než, smělému štěstí přeje a věru on sám nebyl ani škrábnut.
Stříbrná medaile a slastné vědomí, že zachránil život svému představenému, byly jeho odměnou.

Trubač Josef Jirout

od 21. setniny nehnul se ani krokem od svého setníka; i když raněn setrval i svého velitele, setníka Zerby. Setník sám ho vybízel, by alespoň ránu dal si obvázati; tu odpověděl zdárný vojín: „Kdybych odešel, zůstal by pan hejtman bez trubače“ a bojiště neopustil.
I při ostatních útocích, jež setnina později podnikla, vynikl neohrožeností podávaje soudruhům krásný příklad vytrvalé zmužilosti. Vyznamenán stříbrnou medailí I. třídy.

Vojín Jan Novotný

od 23. setniny přiskočil, když udatného šikovatele Krempkeho těžce raněného v popředí k zemi klesati viděl nedbaje houfu nepřátel, ze svého úkrytu, zastřelil na šikovatele vrhajícího se Itala, probodl druhého a odnesl poddůstojníka za nepřátelské střelby zpět k setnině zachovav mu tím svobodu i život. Chrabrý vojín vynikl i při jiných příležitostech v bitvě u Solferina a nezapřel nikde svoji mužné odvahy. Při každém útoku prodral v popředí útočících jsa soudruhům skvělým příkladem.
Stříbrná medaile I. třídy krášlila jeho hruď.

Vojín Jan Kuděra

od 24. setniny vytrval mezi bitvou u Solferina stále v popředí. V osadě vyrazil sám dvéře domku nepřítelem obsazeného, vnikl dovnitř, zastřelil zde Itala a čtyři muže zajal. Řídká odvaha odměněna velkou stříbrnou medailí udatnosti.

Svobodník Jan Slanina a vojín Jan Sved

od téže setniny vrazili u Solferina odvážlivě do stavení nepřítelem obsazeného. Zastřelili zde 2 muže a donutili ostatní k odložení zbraně. I tito hrdinové obdrželi po stříbrné medaili udatnosti I. třídy.

Závodčí Jan Berger

od 23. setniny obdržel 24. června r. 1859. po vydobytí dvorce Colombara rozkaz, polovinou svého oddílu prohledati hustě obrostlý hornatý svah. Při tom utkal se s polovinou nepřátelské setniny, kterouž po několika obapolných výstřelech tak prudce bajonety napadl, že nepřítel, ač v čtyřnásobné přesile, kvapně k útěku se obrátil. Mnoho Italů usmrceno, tři jati.
Závodčí Berger dekorován stříbrnou medailí udatnosti II. třídy.

Kaprál Jan Ježek

od 21. setniny družil se statečně u Pozzolenga při rojové potýčce po bok velitele svého, nadporučíka Boxlera a vynikl hlavně při obou útocích bodáky svojí odvahou a neohrožeností povzbuzuje zároveň při tom slovy i skutky řadu harcovníků, již tak dlouho nepříteli vzdorovali, dokud rozkaz ku zpátečnímu pochodu nevydán. Ježek obdržel malou stříbrnou medaili.

Kaprál Josef Prause

od 24. setniny působil při postupu ke dvorci Colombaru, 24. června r. 1859. neohroženým chováním a pobádáním velmi úspěšně na mužstvo. S několika muži dobyl nepřítelem obsazené budovy a rojem svým sedm Italů zajal. Prause obdržel stříbrnou medaili udatnosti II. třídy.

Novobranec Antonín Pavelka

od 21. setniny osvědčil u Solferina, kde po různu bojováno, chvály hodný klid a nadobyčejnou odvahu. Klidně a rozvážně, nemrhaje prachem střílel jako na střelnici; skoro každá rána vytknutého došla cíle, usmrtil a ranil mnoho nepřátel. Jak klidným byl v palbě, tak smělým při útoku bodákem. Při obou útocích, jež setnina v podvečer podnikla, vytrval stále v popředí a vynikal zmužilostí a odvahou, jak na řádného bojovníka přísluší. V odměnu připnuta mu na prsa stříbrná medaile udatnosti II. třídy.

Vojín Jan Illner

od 19. setniny vyznamenal se 24. června r. 1859. při hájení od Pozzolenga západně ležících výšin neohrožeností a bojechtivostí. Ač do ruky postřelen neopustil přece bojiště, nýbrž vytrval, spolubojuje mezi soudruhy. Stříbrná medaile II. třídy krášlila jeho hruď.

Ostatní hrdinové

Za osvědčenou udatnost při rozličných příležitostech v bitvě u Solferina veřejně armádním rozkazem pochváleni: šikovatel 23. setniny Hynek Held a vojínové Felix Schlesinger, Frant. Nase a Jan Vylerinský; závodčí 19. setniny Ondřej Schmidt, Emanuel Watzke a Václav Bydrovský.
Závodčí 21. setniny Josef Brusenbach a August Sindermann, kaprál Frant. Jarolímek a vojínové Jan Johr, Frant. Jahodna, Antonín Pazelt, Antonín Dvořák a Josef Stodola, kteří v bitvě u Pozzolenga 24. června r. 1859. a hlavně při útoku bodáky statečností vynikli a osobní neohrožeností i soudruhy povzbuzovali, nebyli sice nijak vyznamenáni, ale proto zaslouží si přece, by jména jejich v dějinách pluku jiným pro příklad se uchovala.
 

Fotogalerie

C.k. příslušníci 18IR v r 1859