Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

NABÍDKA
KONTAKT
Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

Hrádek 36
503 15 Nechanice

Telefon: +420 605 837 097

18IR@email.cz

DŮLEŽITÉ

KALENDÁŘ
Srpen 2018
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31
Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

1809 - C.k. řadový pěší pluk č.18 v bitvě u Aspern

 

 

Doslovný přepis z publikace:

NOVÁK, Bedřich: Osmnáctí „Vždycky vpřed!“. Stručný děj c. a k. pěšího pluku arcivévody Leopolda Salvatora čís. 18. Hradec Králové – Terezín 1896, s. 95-103.

Díl X.
 

Polní tažení roku 1809.

Od roku 1806. do roku 1813.

Povšechný postup válečného tažení.

Od válečného tažení r. 1805. ležel pluk až do r. 1809. opět v Čechách. Majetník pluku polní maršálek hrabě Stuart zemřel r. 1808. a místo jeho nebylo prozatím obsazeno. V únoru r. 1809. byl podplukovník Grimmer z Riesenburgu jmenován plukovníkem a velitelem pluku. Touže dobou obdržel pluk rozkaz ku zbrojení. Následkem stálých přechmatů francouzského císaře Napoleona, který r. 1806. Prusy skoro zničil, došlo znovu ku vypovězení války. Hlavní velení nad rakouskou armádou převzal ku radosti všeho vojska náš slavný vojevůdce arcivévoda Karel.
Pluk postavil 3 prapory o 6 setninách a 2 setniny granátníků (1 divisi), kteréž však od pluku odděleny a se všemi ostatními granátníky armády ke sboru granátníků přiděleny byly. Pluk stál v divisi polního maršálka Webera, našeho dřívějšího velitele pluku a patřil ke 2. armádnímu sboru. Zatím co hlavní armáda postupovala přes In do Bavor, táhl druhý sbor z Čech k Řeznu, kteréhož dobyl, když Franocuzové u Městce (Stadt am Hof) poraženi byli. Zatím ale poražen též arcivévoda Karel jižně od Dunaje a ustupoval přes Dunaj a Čechy směrem k Vídni. Druhý sbor musel u Řezna ústup krýti. Následkem toho došlo 23. dubna ku bitvě u Řezna, 24. dubna ku bitvě u mostu nad Řeznou, v níž 1. a 2. prapor statečně s sebou bojovaly a pak všeobecného ústupu na Moravské pole (Marchfeld) se súčastnily.
Mezitím vyslán 3. prapor do Pasova, by obklíčil více vojskem tamnější Francouzy obsazenou pevnost Oberhaus. Při všeobecném ústupu muselo obklíčení býti odloženo. 3. prapor sledoval pak pohyb jižně od Dunaje ustupujícího sboru, súčastnil se půtek 25. dubna u Radlice (Schärding) a 3. května u Ebelsberku a přibyl pak přes Vídeň také ke pluku na Pole Moravské. Granátníci spolupůsobili u hlavní armády při bitvách u Vyzy (Hausen) 19. dubna a u Koutnice (Eckmühle) 22. dubna a dostavili se i s armádou také na Pole Moravské.
Napoleon postupoval se svojí hlavní sílou jižně podle Dunaje, dobyl Vídně, a chtěl nyní přejít u ostrova Lobova Dunaj a arcivévodu Karla napadnouti. Když pokoušel se o překročení veletoku, přešel arcivévoda sám k útoku a tak došlo k bitvě u Aspernu, jež po dva dny, 21. a 22. května, trvala a v níž velký, nepřemožitelný Napoleon poprvé byl poražen.
V této věčně památné bitvě připojil pluk ku svým věncům slávy nové vavříny a byl za to také poctěn tím, že o dva dny později obdržel za majetníka pluku hrdinně osvědčeného v posledních bojích, polního podmaršálka Konstantina svobodného pána z Aspru.
Až do 5. června stály obě armády proti sobě, děleny pouze Dunajem. Tu postoupil Napoleon opět k útoku a došlo ku bitvě u Ogruně (Wagram), která opět dva dny trvala. Hrdinně válčilo rakouské vojsko a s ním všecky oddíly pluku, ale neuposlechnutí jistého rozkazu vrchního velitele arcivévody Karla jedním sborem donutilo arcivévodu v druhý den bitvy k udělení rozkazu ku zpátečnímu pochodu do Čech. Při tom došlo ještě ku bitvě u Znojma 10. července, v níž granátníci pluku spolubojovali. V bitvě u Ogruně byl majetník pluku těžce raněn a zemřel ještě téhož dne. Pluk slavné jeho jméno nesl jen po několik týdnů.
14. října byl v Schönbrunnu uzavřen čestný mír. Napoleon naučil se znáti a ceniti moc rakouských zbraní.
Pluk přišel do Uher, později do krajiny josefovské a královéhradecké, kde zůstal až do nejbližších válek. Majetníkem jmenován v listopadu r. 1809. polní zbrojmistr kníže Jindřich XIII. z Reuss-Greitzu.

 

Boje při zpátečním pochodu u Řezna.

Druhý sbor kryl ústup armády u Řezna. 23. dubna zanechal divisi Weberovu, u níž nacházel se pluk před městskými příkopy a přešel sám kamenný most přes Dunaj. Divise rozestaveno po zahradách. 2 setniny pluku pod setníkem baronem Imhofem měly rozkázáno hájiti jakubské brány města Řezna. Protivník tlačil se za vojem arcivévody Karla a utkal se nyní s divisí Weberovou. První útok byl odražen, při čemž pluk vícero ztrát utrpěl. Pak nařídil divisionář ústup, an sbor zatím Dunaj přešel. Setniny u brány jakubské musely nyní zajistit ústup vojska vlastním sebeobětováním. I vyhověly povinnostem obě setniny s obdivuhodnou statečností a zdržely mnohem silnějšího nepřítele tak dlouho, až veškero vojsko most přešlo, pak teprve se značnou ztrátou samy ustupovaly. Chrabrému závěru velící setník Imhof byl raněn a nemohl více odnesen býti. Pluk ztratil téhož dne pět mrtvých, 55 raněných a 220 zajatých.
V noci o 10. hodině odtáhlo se z návrší ležících na protějším břehu za řekou Řeznou. Aby za nimi táhnoucí nepřítel zdržen byl, rozkázáno pluku most přes Řeznu osaditi a pro přechod nepřítele neschopným jej učiniti. Pluk vyplnil bezvadně svůj úkol a bránil nepříteli přejíti Řeznu až do noci 24. dubna, čímž umožněn a zajištěn další zpáteční pochod armády, jež zůstala Francouzy neobtěžována. Při té příležitosti vyznamenal se šikovatel Krings.

 

Boje 3. praporu v údolí dunajském.

3. prapor dorazil s obkličujícím vojem 16. dubna k Pasovu a kladl zde odpor hlídce obléhajícího oddílu. Pasova bylo dobyto. Největší díl divise táhl do Radlice. Pouze několik bataillonů, mezi nimi i 3. prapor pluku čís. 18. zůstalo u malé pevnosti Oberhausu a chystaly se právě 20. dubna k obléhání, když došla z Bavor zpráva o zpátečním pochodu vojska. Z lodí zatím vyndaná děla byla opět naložena a do Lince zaslána. Od obléhání upuštěno.
3. prapor zůstal ještě u Pasova, kdežto ostatní většinou táhli k Radlici. Když však 25. dubna nepřátelská kolona postupovala osvoboditi Oberhausen, couvl i 3. prapor na pravý břeh Inu a Dunaje a táhl dle daného rozkazu k Rákosí (Ried). Dva oddíly a 16. setnina zůstaly ku krytí ustupujících na Inu, 15. setnina u Dunaje a měly o 2 hodiny později táhnouti za praporem. Prvnější byly však již dříve napadeny a po ztrátě 17 mužů mrtvých a raněných zatlačeny do lesa radlického, aniž by jim bylo možno 15. setninu o tom zpraviti. Oba oddíly a 16. setnina vyčkaly v lese tmy a podařilo se jim, mezi obtížemi rozličného druhu dospěti o půlnoci ku svému praporu.
15. setnina byla valícími se Francouzy od ostatních odtržena a vydána nepříteli v šanc. Než chrabrý její velitel setník Dragolovich se nepoddal. O své újmě vedl setninu podél Dunaje zpět a setkal se těsně před bojem u Ebelskberku s praporem, jehož velitelem a soudruhy radostně byl uvítán.
V boji u Ebelsberku, 3. května stál prapor za osadou v 2. šiku. Jednalo se o to, most tak dlouho udržeti, dokud děla a válečný material sboru nebudou v bezpečí. Již byl zámek i osada v rukou nepřítele. Tu nařídil polní podmaršálek, divisionář Dedovich, protiútok se 4 prapory a přivedl sám 3. prapor pluku čís. 18 ku pomoci. Prapor náš zahájil tak rozhodnou palbu proti nepříteli a bránil se, dokud poslední patrony nevystřelil. Pak nastoupil pochod zpáteční. Skoro tři hodiny byl nepřítel pozdržen. Děla a tah byly zachráněny. Prapor pozbyl 18 mrtvých, 22 raněných a 208 pohřešovaných.

 

Bitva u Asper .

(Autorem je používán počeštělý název místa „Aspry“.)

Večer 20. května r. 1809. před Božím Hodem svatodušním předčítán pluku armádní rozkaz. Zněl: „Zítra jest bitva, osud říše závisí od ní. Vykonám svoji povinnost a naději se téhož od armády.“ Hlasitým „hurá“ slíbil pluk věrné plnění povinnosti.
Z rána nastoupily kolony pochod zpívajíce za průvodu hudby hlasitě: „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem!“
O 9. hodině zastaveno a vařeno. O 12. hodině nastoupen další pochod v pevně spojených řadách, jako ku parádě. U Süssenbrunnu stál císař. „Jen statečně hoši, Bůh vám požehná!“ pravil ku defilujícímu vojsku, jež plno nadšení provolávalo: „Sláva! Statky a krev pro našeho císaře a pána!“
Pluk čís. 18 byl přidělen 3. koloně. Tato postupovala přes Závětří (Breitenlee) k Asprám a sotva utvořily se dva šiky, byla již 12 pluky francouzské jízdy napadena. Francouzové porazili již 2 pluky rakouské jízdy a postupovali vítězně až na 100 kroků v čelo rakouské pěchoty. Zde zastavili jezdci; několik francouzských důstojníků volalo: „Odložte zbraň!“ „Pojďte si pro ni!“ dáno jim v odpověď. Na to hnali francouzští kyrysníci útokem. Až na 16 kroků daly prapory prvního šiku jim se přiblížiti, pak, dobře míříce, vypálili všichni muži najednou. Celé řady francouzských jezdců klesaly; co žilo, obrátilo se k útěku. Tu postoupily prapory 2. šiku v před, mezi nimi i pluk, k útoku na bodáky; zároveň hnala rakouská jízda útokem v bok Francouzů, již spěšně utekli se k jejich pěchotě.
Ještě jednou pokoušely se pluky jízdecké večer 21. května 3. kolonu proraziti, než opět musely couvnouti. Přes noc stál pluk se zbraní v ruce nyní v prvním šiku. 22. května pokoušel se Napoleon opět střed proraziti. 400 děl zamířilo palbou proti středu, kde pluk v první šiku 2. sboru stál. Pět francouzských divisí postupovalo vpřed a zahájilo vražednou střelbu; konečně vyrazilo 10 kyrysnických pluků z řad francouzských a útočilo na čtverhran (Carré) praporu.
Nezdolně, ač velkých ztrát střelbou utrpěli, stáli stateční osmnáctníci; než při spojeném útoku francouzských kyrysníků bylo přece zřejmo kolísání praporů prvního šiku. V tom okamžiku rozkázal brigádník generalmajor princ Wied-Runkel jednomu praporu, by střílel francouzské jízdě v bok; sám chopil se praporu 3. bataillonu pluku čís. 18 a vedl ho proti nepříteli. Tím povzbuzeni následovaly ho ostatní prapory s mocným „hurá“ a napřaženými bodáky. Nerozhodnost překonána.
Arcivévoda Karel, jenž vše pozoroval, vyslovil pluku nejvyšší spokojenost; položiv ruku na rameno poručíka Schmidta od pluku řekl: „Jen srdnatě hoši, vytrvejte ještě krátký čas, pomoc jest blízka!“ A byla, neb za chvíli dorazili sem naši granátníci.
O 10. hodině dopoledně musel Napoleon svého násilného útoku se vzdáti; bitva trvala sice ještě po celý den a osmnáctníci v prvním šiku drželi se statečně, ale byly to vlastně již jen potýčky ustupujících Francouzů. Napoleon byl poražen a odtáhl za Dunaj. Brigádník generalmajor princ Wied-Runkel obdržel řád Marie Terezie, plukovník Grimmer z Riesenburku a setník Malbohan, jenž převzal na místě raněného velitele praporu velení, byli odporučeni milosti arcivévodově. Více poddůstojníků, o jejichž činech později se zmíníme, bylo dekorováno a odměněno.
Velké cti dobyl se pluk v tento věčně památný den, ale velká byla též ztráta: 4 důstojníci, 72 mužů bylo mrtvých, 20 důstojníků, mezi nimi veškeří štábní důstojníci a 669 mužů raněných. 157 mužů bylo zajato, přišli ale vesměs všichni opět ke pluku a sice 55 ještě v květnu, 102 v červnu.

 

Bitva u Ogruně.

Také po čas bitvy u Ogruně, 5. a 6. července byl pluk vřaděn v střed válečných řad. 5. července stál pluk v pevných řadách v 2. šiku za osadou Štěpnicí (Baumersdorf), jež obsazena byla dvěma rakouskými prapory.
O 5. hodině odpoledne rozvinuli Francouzové proti osadě řady své pěchoty. 40 děl zapálilo osadu. O 8. hodině večerní útočili Francouzové na hořící ves, byli však odraženi.
Nepřítel opakoval útok později ve dvou kolonách, z nichž jedna, chráněna roklinatým úvozem, pravou stranou tak příznivě osadu napadla, že prapory v Štěpnici počaly couvati.
Tu táhl pluk čís. 18. v postupu stříleje vpřed a chystal se právě k útoku bodáky, když rakouský pluk jízdecký sem se přihnal, na nepřátelskou kolonu udeřil a podporován palbou osmnáctníků k ústupu ji donutil. Než nepřítel nevzdal se přece útoků na důležitý ten bod a v 10 hodin večer podařilo se mu osadu zúplna i ze zadu obklíčiti.
V rozhodném okamžiku rozkázáno 2. praporu táhnouti ku podpoře hrdinných hájitelů osady. Noc byla tmavá, ale hořící ves svítila ku krvavé práci. Bajonety razil si prapor v zad útočícími Francouzy cestu, rozprášil je a postupoval rychlým krokem ku Štěpnici. Sem zatím Francouzové vnikli a v středu požáru válčeno s rozpoutanou zběsilostí. Obrácenými ručnicemi dopadaly rány tlukoucích hlavišť (Kolben) na lebky couvajících Francouzů. Nepřítel opustil osadu a byl ještě daleko pronásledován. O 11. hodině noční skončen boj; prapor vrátil se ke pluku.
Ve druhý den bitvy přidělen pluk ku stojící skupině přistál se zbraní v ruce za Štěpnicí, aniž by se súčastnil boje, v němž všechno vojsko, i granátníci pluku vysoké cti sobě dobyli, a i na vítězícím nepříteli obdivu pro sebe konečně vynutili. Když arcivévoda Karel dal rozkaz ku zpátečnímu pochodu, byla Štěpnice Francouzů prosta. Nepřítel hnal se ihned za Rakušany a útočil dvakrát na návrší, kde pluk náš se rozestavil, ale byl také pokaždé odražen. Tu došel i pluku rozkaz ku zpátečnímu pochodu, zároveň útočil protivník po třetí. Pluk ustoupil. Ale ještě jednou u Helmova (Helmhof) usadil se do vyschlého náhonu a zabezpečil silným odporem proti tlačícímu nepříteli 2. sboru potřebný čas k ústupu; pak táhl za sborem. Osmnáctníci ztratili v obou dnech 1 důstojníka, 164 mužů mrtvých, 4 důstojníky, 364 mužů raněných, 2 důstojníky, 116 mužů zajatých (u Helmova). 128 mužů se pohřešovalo; ale z těch vrátilo se již po několika dnech 75 mužů zpět.

 

Majitel pluku polní podmaršálek svob. pán z Asper.



Majetníkovi pluku utrženo, když 6. července s granátníky Aderklaje dobýval, dělovou koulí pravé rámě. Věren svému vezdy rekovnému chování – bylť rytířem řádu terezianského a ve všech bojích jméno jeho slavně hlásáno – chtěl bolest přemoci a býti tak všem novým příkladem. I vsedl na koně a chtěl granátníky předvésti; než přemožen ztrátou krve, klesl s koně a musel záhy z bojiště, jelikož nepřítel postupoval až do Mikulova (Nikolsburg), býti odnešen. O 24 hodin později blížil se nepřítel i sem. Tu nařídil baron z Asper, by dovežen byl do Brna.
Ač lékař se určitě vyslovil, že převoz jistou smrt musí míti v zápětí, setrval na své žádosti řka: „Alespoň chci býti pochován mimo dosah nepřítele.“
To byla poslední jeho slova. Zemřel, když jeho lidé do vozu ho odnášeli. Dle svého přání pohroben jest v Brně, mrtvola jeho nepadla tudíž do rukou nepřítele. S pýchou obrací se pluk k reku, jehož jméno bohužel jen krátce, pouze jeden měsíc, nesl.

 

Pokládán za mrtvého.

Při potýčce u Helmova 6. července r. 1809. zůstal nadporučík pluku Thour na bojišti ležeti a zaznamenán jako padlý. Koncem října dostavil se k údivu a radosti všech soudruhů ke pluku. Raněn byv odštěpkem granátu do hlavy, zůstal po delší dobu ležeti na bojišti, pak, jelikož jevil ještě slabé známky života, odnesen lehce raněnými, v zajetí upadlými rakouskými vojíny do blízkého Helmova.
Zde oloupili francouzští záškodníci, povinnosti to nepamětliví vojáci, již pod záminkou choroby zůstali pozadu, nebojovali poctivě, nýbrž zbaběle jen kradli a loupili; ti odejmuli mu docela i oděvu. V zuboženém stavu našla ho francouzská markytánka, jež soucitně těžkou ránu jeho vymyla a obvázala a i o to se postarala, že nadporučík Thour do nemocnice Oldřichovské (Ulrichshofen) dodán byl.
Zde onemocněl silnou hlavničkou. Polo uzdraven, byl ku stálým prosbám odvezen do Vídně a koncem října za francouzského důstojníka vyměněn. Když Thour přibyl ke pluku, byl veškeren majetek za mrtvého pokládaného důstojníka již dražbou mezi soudruhy rozprodán. Ti ovšem bez pobídky vše zkoupené beze vší náhrady mu ihned vrátili a opatřili tak těžce osudem zkoušeného spolubojovníka vším nutně potřebným.

 

Stateční muži

Šikovatel Ludvík Krings.

Dne 24. dubna r. 1809. ucouvla armáda přes řeku Řeznu; pluk táhl jako závěr za ní a měl za úkol přechodu nepřítele přes Řeznu co možno nejdéle zabrániti. Když závěr přešel, nařídil velitel pluku, by most byl spálen. Ještě nechytil však most úplně, když nepřítel sem přibyl a o přechod mostu se pokoušel, což by bylo nemilé pro nás následky as mělo.
V rozhodném okamžiku skočil Šikovatel Krings se 30 muži odhodlaně na hořící most, střílel polovinou svého mužstva na nepřítele, zatím co druhá polovina ohni napomáhala a neustoupil, ač nepřítel deštěm kulek ho zasypal dříve s mostu, dokud přechodu nemožným se nestal.
Za svoji odhodlanost obdržel stříbrnou čestnou medaili.

Šikovatel granátníku Kristian Schönfelder.

Dne 19. dubna r. 1809. mezi bitvou u Vyzy stáli granátníci pluku zálohou. K večeru obdrželi rozkaz, aby vyrazili vpřed. Setník Giesl odvážil se tuze daleko, obklíčen byl nepřítelem a ač se bránil, nemyslil jinak, než že konečně udolán a skolen bude.
Náhodou vystoupil právě z blízkého lesa na obchůzce jsoucí šikovatel Schönfelder se čtyřmi muži. Jakmile zočil setníka v nebezpečí, vyrazil s hlasitým voláním „Jízda v před!“ z lesa a oklamal nepřítele, který ihned od potýčky se setníkem Gieslem upustil. Schönfelder skolil francouzského myslivce, přinutil ostatní k útěku a zachránil svému setníkovi svobodu i život. Za duchapřítomnost a smělost svoji odměněn stříbrnou čestnou medailí.

Šikovatel Antonín Losert.

V druhý den bitvy u Asper, 22. května roku 1809. předvedl brigádník osobně 3. prapor proti prudkým útokům Francouzů. Ostatní prapory následovaly. 1. bataillon znepořádán byl vzmáhající se palbou dělovou; praporečník padl. Tu chopil se praporu šikovatel Losert a se slovy: „Za mnou!“ hnal se proti jícnu francouzských děl. Rekovný příklad účinkoval, povzbudiv kolísající již prapor. Vojáci rychle se seřadili a v pevných řadách táhli deštěm kulek za vlajícím praporem. Šikovatel Losert obdržel zlatou medaili udatnosti.

Šikovatel Jan Auman.

Druhý prapor stál 22. května r. 1809. zcelen v prvním šiku, před nějž předjela děla, by pálila do mocných baterií francouzských jež zhoubu jen šířily a předstiženy jsou francouzskou pěchotou, která postoupivši na dostřel, také páliti započala. Tu přicválali sem výhružně francouzští kyrysníci. Naše děla se obrátila, pouze jedno nemohlo více odvlečeno býti. Jakési kolísání a ochablost ovládla prapor, hlavně mladí vojáci pomýšleli na ústup.
V témž okamžiku okázal šikovatel Aumann, čeho statečný vojín dokázati může. Voláním, napomínáním, povzbuzováním a mnohým dobře míněným úderem spořádal opět řady. Tu všichni, dobře míříce, vystřelili najednou a kyrysníci ucouvli. Při ústupu chtěl jeden z nich zmocniti se děla, ale Aumann nespustil je z očí. Chvatně přiskočil, kyrysníka skolil a za pomoci dvou mužů přitáhl dělo zpět.
Aumann obdržel stříbrnou medaili udatnost.
Také v bitvě u Ogruně vyznamenal se hrdinný poddůstojník, když při útoku na hořící ves Štěpnici pouze pěti muži 2 francouzské důstojníky a 12 mužů zajal.

Kaprálové Antonín Rössel a Josef Hoffmann.

Kaprál 3. praporu Rössel stál v bitvě u Asper poblíž praporečníka. Prapor postupoval proti nepříteli, který vydatně děly i ručnicemi proti němu pálil. Houfně klesali vojáci 3. praporu; i praporečník padl raněn byv k zemi. Tu povolily pevné řady, jednotlivci počínali couvati. Kaprál Rössel chopil se praporu a s hlasitým povzbuzujícím provoláním nesl ho proti nepříteli. Když pak brigádník sám praporu se chopil, zasáhla Rössela kulka, ale on přece i nadále povzbuzoval soudruhy a krásným příkladem dodával jim odvahy.
Téhož času vyznamenal se i kaprál Hoffmann, který při jiném bataillonu pluku, kde dva praporečníci za sebou byli raněni, dobrovolně praporu se chopil a při postupu proti nepříteli v čelo se postavě, soudruhy ku horlivosti podněcoval. Oba stateční poddůstojníci vyznamenáni stříbrnou medailí udatnosti.

Šikovatel Václav Kozapp a vojín Seibt.

Když v bitvě u Ogruně o 10. hodině večerní 2. praporu rozkázáno, by odešel ku podpoře do Štěpnice, zabloudilo za temné noci několik mužů za potok a odtrhli se tak od praporu. Šikovatel Václav Kozapp shromáždil ryzptýlence, středem Francouzů razil si bodáky cestu k obklíčené Štěpnici a spojil se zde s praporem, který v ulicích bojoval.
Vojín Seibt dobyl zde francouzského orla – čestný odznak, naše prapory nahražující. Šikovatel Kozapp obdržel za rekovnost svoji čestný dar 3 dukátů, vojín Seibt stříbrnou medaili udatnosti.
 

Fotogalerie

© Copyright 2012 - Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.