Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

NABÍDKA
KONTAKT
Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

Hrádek 36
503 15 Nechanice

Telefon: +420 605 837 097

18IR@email.cz

DŮLEŽITÉ

KALENDÁŘ
Únor 2018
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28
Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.

1914 až 1918 - C. a k. řadový pěší pluk č.18 v první světové válce

 

 


  

 

(Níže uvedené texty pocházejí z výstavy "Z historie královehradeckých pěších pluků 1914-1938", která se konala 29.5. - 30.11.2009 v Muzeu východních Čech v HK a jejich autorem je Jan Šmíd):

Před vypuknutím 1. světové války byl C.a k. 18. pěší pluk doplňován z těchto okresních hejtmanství: Královehradeckého, královedvorského, broumovského, náchodského, novoměstského a rychnovského. V příloze najdete pak statistiky o působení 18. pěšího pluku během let 1914 až 1918.

Hlavní část bojů 1. světové války prodělal 18. pluk na východní frontě. Bohužel se zde projevovala nechuť bojovat proti Rusům, objevovaly se dezerce, které však bývaly mnohokrát motivovány nikoliv politicky, ale pouhou touhou utéci z pekla zákopové války. (Navíc již v r. 1915 bylo zaznamenáno stejné jednání i u regimentů s výraznou německou většinou, jako např. u pěšího pluku č. 73 z Chebu s 99% Němců). Jako u řady dalších jednotek, tak i u 18. pluku se traduje historka o přechodu celého prvního praporu k Rusům. Dezerce a „zmizení“ jsou zachyceny i v bojovém deníku, který se zachoval a je uložen v Archivu armády ČR v Praze. Taktéž jako u všech ostatních „českých“ jednotek jsou však úplně jiné bojové výsledky při nasazení na jižní „Sočské frontě“ při obraně území dnešního Slovinska proti Italům (v případě 18. pluku se jedná zejména o II. a III. prapor, které bojovaly odděleně od zbytku pluku). Řada Čechů považovalo Italy již od dob maršála Radeckého za nepřátele Rakouska a účast Itálie v první světové válce pro ně měla hořkou příchuť pouhé vidiny územních zisků. Protože bojová aktivita II. praporu na jižním bojišti je asi nejzajímavějším a zároveň nejméně známým momentem účasti C. a k. 18. pluku v první světové válce, je právě této frontě a tomuto praporu věnována naším spolkem velká část pozornosti. 
Velká válka roku 1914 -18 měla být krátkou procházkou vojáků obou bojujících stran a vojáci měli být „do švestek“ doma. Ale protáhla se na dosud nevídané krvavé běsnění, které skončilo více než 10 milióny mrtvých a pádem či rozpadem čtyř monarchií – Ruska, Rakousko-Uherska, Německa a Turecka. Nikdy nezapomeňme na těch 1.000.000 našich dědů a pradědů, kteří se této hrůzy zúčastnili a téměř 240.000 z nich se již nikdy nevrátilo….
Jak je zaznamenáno v plukovním deníku válka pro 18. pluk začala 8. srpna 1914 odjezdem na frontu: „8.8. až 10.8.1914 Plukovní velitelství, oddíly strojních pušek I, III a IV a polní prapory I ,III a IV jely z Hradce Králové přes Olomouc, Moravskou Ostravu, Krakov, Tarnov Rzesov, Jaroslav do Radymna, kamž dojely 10.8. Ohlášeno u 10. pěší divize……“
(Z bojového deníku 18. pluku)

Při odchodu na frontu byl velitelem C. a k.18. pěšího pluku plukovník František Otahal, šlechtic z Ottenhorstu a plukovním pobočníkem hejtman (setník) Adolf Morštadt. 
Veliteli jednotlivých praporů pak byli:
I. prapor - major František Tomášek
II. prapor - major Karel Schwanda
III. prapor - major Josef Kubíček
IV. prapor - major Bedřich Meissner

Úryvek z regimentní písničky „Osmnáctý regiment“ složené Dr. Jiřím Červeným, který v prosinci 1914 narukoval do 18. pluku:
„Až přijdem na nepřítele
toho pravýho,
pozná, že jsme z regimentu
osmnáctýho.
Žádné strachy, žádné vzdechy,
Buďte klidny, drahé Čechy,
nepřítel nás nezdolá,
hurá, holá !“


 Na podzim roku 1915 se 18. pluk stále nalézal na východní frontě v Haliči v sestavě 10. pěší divize. V noci z 22. na 23. září se pak mělo odehrát v literatuře často zmiňované zajetí 1. praporu (zde např. v prvním dílu trilogie L. Nedorosta „Češi v první světové válce“): 
….“Během září podnikly jednotky ruského Jihozápadního frontu řadu protiútoků, z nichž největší byl Brusilovův útok proti Lucku v době od 13. do 24. září. Až na konci září rakousko-uherská ofenziva proti Rovnu znovu zahájila postup fronty na východ. V těchto těžkých bojích ztratila rakousko-uherská vojska téměř čtvrt miliónu mužů. Při Brusilově útoku na Luck se Rusům podařilo prorazit u Derazna, kde byly jednotky 4. armády nuceny ustoupit na západní břeh Styru. Devátý sbor s 10. pěší divizí zaujal postavení na jih od ústí Polonky. V noci z 21. na 22. září pronikly ruské jednotky do zákopů 18. pěšího pluku, jehož 1. prapor se Rusům podařilo zajmout….“ V bojovém deníku pluku však najdeme zcela jiné líčení této události, které ukazuje, jak dalece se mohou některé interpretace vzdalovat od skutečnosti a jak bývá složité rekonstruovat skutečný průběh některých událostí:
21.IX. …“Pěší pluk 18 má býti vystřídán pěším plukem 98. Brigádní velitel odvolá vystřídání pro očekávaný útok. Během noci pracují pionéři a sapéři na drátěných překážkách…“ 
22.IX. „Jednu hodinu dop. přepadnou Rusové kupředu posunuté hlídky na Styru, postoupí rychle proti hlavnímu postavení, prorazí nejprve mezi 1. a 14. setninou, svinou I/18 k jihu, 14. setninu k severu. Kromě toho postoupí silné nepřátelské rojnice od východu a jihu proti postavení I/18. Praporní záloha zasazena. Plukovní záloha 3 setniny pěšího pluku 98 zasazeny. Většina zajata. 1.15 dopoledne pěší pluk 98 na hlášení setníka Jarosche 20. brigádou alarmován a poslán k útoku z jihu na Podloszy. Po krátkém boji byl jeden prapor 98 v Perekladoviči zajat.“…“Ztráty [18. pluku]: por. Kaštyl, Klobas zajati, kulometné oddělení č.1 ztraceno...“

Hlavní svazek pluku působil na východní frontě i po nešťastné říjnové noci i nadále a to až do 16. března 1916, kdy odjel na krátký odpočinek do Epanu u Bolzana a následně se zapojil do bojů na jižní frontě v alpských úsecích Mont Mandrielle, Mont Cingarella a Monte Zebio. Následně pak u Assiaga, Casara-Grubachu, Pozza a Roanu. 12. prosince 1916 je pluk už zase zpět na východní frontě. V březnu 1918, po uzavření míru v Brestu-Litavském, prožili vojáci 18. pluku chvíle klidu a pohody jako součást okupačních vojsk na jihu Ukrajiny u Černého moře v Oděse. Relativní idyla byla narušena vojenským krachem ústředních mocností na podzim 1918. V deníku je k tomuto uvedeno následující: „1.10 1918 v 10.30 dop. došel telegram z brigády, že transportní parník Albert dojede 2.10. do Očakova a nalodí pluk. Štáb a III. /18… 2.10. IV/18 odvezen lodí Bourdalé z Oděsy….V noci z 3. na 4.10. dezertovalo 6 mužů různých rot…..11.10. I/18 co transport č. 163 314 navagonován…“ Osmnáctníci měli ucpat mezeru vzniklou na Balkáně po kapitulaci bulharské armády. 19. října se dostali do Bělehradu a 25. října se znovu dostali do bojů na kótě 311 v údolí Gronice, kde po dělostřeleckém přepadu uvádí deník: „Ze III/18 zbylo jen několik mužů….“.

Působení II. praporu 18. pěšího pluku na sočské frontě:

Jak již bylo zmíněno, II. prapor C. a k.18.pěšího pluku bojoval po celou dobu první světové války odděleně od hlavního svazku pluku na Sočské frontě proti Italům. Na začátku války se nacházel v Nevesinje v Hercegovině. V dubnu 1915 už ho pak nacházíme na jižní frontě v sestavě 3. horské brigády, 50. pěší divize XV. armádního sboru V. armády (přejmenované v r. 1917 na „Sočskou“). Velitelem 3. horské brigády byl generálmajor Gerabek, který se v r. 1917 stal velitelem celé 50. pěší divize. V sestavě 50. pěší divize pak II. prapor zůstal až do konce války (od r. 1917 v rámci 15. horské brigády). II. prapor se tedy účastnil a bojoval v krvavých bitvách v povodí řeky Soči (něm. Isonza), kterých bylo dohromady dvanáct (12. bitvou bývá označována ofenziva u Kobaridu/Caporetta) a které jsou dodnes synonymem nebývalého nasazení sil a prostředků, ale také obrovských lidských a materiálních ztrát. Pro náš národ je pak podstatné, že na této frontě byla nebývalá koncentrace jednotek doplňovaných z českých zemí (jenom na úseku, kde byl nasazen II. prapor 18. pluku, se vyskytovaly tyto další útvary doplňované z Čech a Moravy: I. prapor 91. pěšího pluku, III. prapor 35. pěšího pluku, III. prapor 8. pěšího pluku, 17. a 25. prapor polních myslivců). Itálie soustředila na tuto oblast ihned po vstupu do války v r. 1915 hlavní jádro svých polních sil s vědomím, že po proražení rakousko-uherské obrany by její vojska pronikla do hloubky rakouského vnitrozemí. Celkem Itálie vrhla do boje od května 1915 do října 1917 více než 3 mil. vojáků, přičemž při některých bitvách dosahovala převaha Italů poměru 10:1 i více. K už tak složité situaci navíc přispívalo drsné horské počasí, které pobyt zejména v zimních měsících dělalo téměř nesnesitelným jak pro útočníky tak obránce. Příslušníci II. praporu pak prodělali většinu sočských bitev zakopáni na nehostinných a strmých svazích Mrzlého Vrchu, Vodilu a Sleme, přičemž právě Mrzlý Vrch (1359 m.n.m.) tvořil hlavní opěrný bod rakousko-uherské obrany v tomto úseku sočské fronty a ovládal nejen přístupy k řece Soče, ale celou komunikaci z Tolminu do Kobaridu. Leží pět kilometrů severozápadně od Tolmina v masivu Julských Alp. Jak už napovídá název, pouze přežívat, natož bojovat, na tomto strmém vápencovém vrcholu, bylo často na hranici lidských možností. Právě kvůli dominantnímu postavení Mrzlého Vrchu na něj Italové velmi často útočili, téměř na denním pořádku byly dělostřelecké a minometné přepady. Během urputných bojů mnoho Osmnáctníků zahynulo a byly pohřbívání na několika pohřebištích přímo na Mrzlém Vrchu. Vysvobozením ze zákopů pak byl až průlom u Caporetta/Kobaridu 24. října 1917, na jehož úspěchu má lví podíl právě II. prapor 18. pěšího pluku:

…….“Brzy ráno, kdy ještě seděla podzimní mlha v údolí, se rozehřměla rakouská a německá děla na úsecích fronty Bovec a Kobarid. Tím začala největší ofenziva rakousko-uherské (dále r.u.) a německé armády na italské frontě. První salvy směřovaly na italské komunikační uzly a velitelství. Po té se dali do pohybu dvě útočné formace. První ve složení 14. německá armáda a r.u. divize „Edelweis“ od Bovce a druhá v čele s 12. německou armádou podporovanou r.u. 50. pěší divizí, v jejíž sestavě byl zařazen i II. prapor 18. pěšího pluku z Hradce Králové. 12. německá armáda narazila na první italské linie, které však odolaly a podařilo se jim útok odrazit. Ranní mlhy využil právě II. prapor 18. pluku, jehož vojáci se v tichosti spustili z hřebene Mrzlého Vrchu a Vodilu přes kótu 1100 a vtrhli do italských zákopů takovou silou a na nečekaném místě, že se jim podařilo ihned prorazit první linii italské obrany a vniknout i do druhé. Tím otevřel II. prapor cestu 12. německé armádě do údolí. Prapor postupoval dále na útočné špici tohoto uskupení a dle slovinských pramenů ten den postoupil až o cca 15-20km. Tyto prameny čerpají z pamětí něm. náčelníka gen. štábu Kraußeho, které vyšly v r. 1922. O urputných bojích tohoto praporu svědčí i samostatný hřbitov, který je věnován vojákům padlým tohoto dne – tj. 24.října 1917.“
(Z archivu J. Prokopa)
„Bylo to v druhé polovici měsíce října 1917, kdy hlavní přípravy ofensivy býv. Rakouska proti Italii byly skončeny, těžké německé vrhače min a děla již připravena v posicích a poslední přípravy dle dispozic prováděny. 2. prapor pěš. pluku č. 18 ležel tehdy již přes rok v posicích na Mrzlém Vrchu.
…..Přišel poslední den před ofensivou. Nadpor. Lát konal poslední přípravy u své setniny stroj. pušek s klidem a s jakousi nedočkavostí a touhou, abychom se již hnuli z místa, v němž jsme tak dlouho pobývali. Až mne ten jeho spěch zarážel a divná předtucha tanula mi na mysli… Nadešel onen den a vše poměrně šťastně, bez velkých ztrát pro nás dopadlo. Italské posice vzaty a v noci byli jsme již hluboko za italskou frontou, míjevše massy italských zajatců.“

(Z almanachu vydaného u příležitosti setkání bývalých Osmnáctníků v r. 1936)

Velmi sugestivně líčí hrůzy sočských bitev (včetně účasti II. praporu) Josef Vričan ve své knize „Po zapadlých stopách českých vojáků“: „Srpen 1915 – boje o Mrzlý vrch a Sleme… Samotné zahájení italského útoku dvěma pluky (41. a 42.) brigády Modena nebylo nijak násilné. Italy na pravém křídle útočné formace na strmém svahu nikdo neatakoval. České hlídky byly pobity dělostřelbou, a tak mnoho Italů proniklo až do zákopu na severním hřbetu Mrzlého Vrchu, kde se teprve nyní srazili s dobíhajícími vojáky II. praporu 18. pěšího pluku. Házením granátů shora do obsazených postavení a se zbytky Italů bojem zblízka začali Češi působit útočníkům těžké ztráty. Pro české vojáky muselo být obtížné zalehnout mezi mrtvé nebo těžce raněné Italy, kteří neměli ruce nebo nohy, či měli uražené části hlavy nebo roztrhané hrudníky a břicha, z kterých trčely vyhřezlé vnitřnosti, a palbou z pušek a kulometů posílat na strmém svahu k zemi desítky dalších Italů, jejichž mrtvá těla srážela raněné a všichni spolu padali dolů do rokle Mrzlého potoka. Muselo to být hotové peklo, poněvadž přes těla padlých z posledního sledu vyrážely další kolony útočníků. Dva italské pluky proti jedinému českému praporu rakousko-uherské armády. 14. srpna boj pod sedlem Pretovč neustal ani na okamžik a čeští vojáci si mohli oddechnout až k večeru. Prapor měl mnoho mrtvých a dvakrát tolik raněných…15. srpna krátká dělostřelecká příprava Italů přinesla královehradeckým vojákům na hlídkách v zákopech řadu smrtonosných zranění. Poté Italové obnovili útoky z předcházejícího dne. K prořídlým plukům 41 a 42 poslali čerstvé prapory bersaglierské divize a italské zuřivé dobývání sedla Pretovč pokračovalo až do pozdního odpoledne, kdy už byli Italové i Češi zcela vyčerpání a boje nejednou ustaly….Válečné vystoupení královehradeckých vojáků 14. a 15. srpna 1915 po obvodu sedla Pretovč proti masovým útokům italského vojska bylo z taktického hlediska rozhodně nejlépe provedeným obranným bojem ze všech nasazených útvarů XV. sboru. Poněvadž se však o Češích v souvislosti s ruskou frontou stále častěji hovořilo i u 50. pěší divize jako o zbabělcích a vlastizrádcích, byly kvalitní vojenské výkony českých vojáků dost dlouho úmyslně bagatelizovány nebo se o nich nemluvilo vůbec…“

II. prapor C.k.18. pěšího pluku na hrotu 50. pěší divize – říjen/listopad 1917

….“V dalším postupu Geřabkovy divize k Piavě na sebe upozornil svými výkony pěší prapor II/18. Byl jednotkou, která byla divizi přidělena od hlavních sil královehradeckého 18. pěšího pluku a po přechodu Tagliamenta tvořila její předsunuté čelo. Úkol praporu jako divizního předvoje nebyl nijak lehký a vyžadoval nepřetržitou pozornost a pohotovost. Vstupoval daleko před ostatními jednotkami prakticky do země nikoho, v níž mohl kdykoliv padnout do léčky či nastražené palby. Nebezpečí číhalo na předvoj především na přechodech přes vodní toky, v osadách i v častých nepřehledných úsecích zdejší členité krajiny.
Již 4. listopadu odpoledne na něj východně od Lestans, asi pět kilometrů za Tagliamentem, najela eskadra italských obrněných automobilů. O existenci těchto vozidel měli královehradečtí pěšáci jen mlhavé představy. První setkání s nimi mělo především psychologický účinek v důsledku hřmotu motorů a ohně jejich tří kulometů z dělené věže. Jak s nimi bojovat, o tom dosud nebyli pěšáci poučeni. 
Královehradečtí u Lestans přemohli svůj strach z těchto hlučných monster, z nichž šlehaly dávky z ústí kulometných hlavní, a nepřerušili boj. Navzdory tomu, že utrpěli citelné ztráty, se jim podařilo proniknout do ohniska italského odporu, na výšinu Col Bosco (255m – západně od Lestans), odkud vypudili skupinu 4 bersaglierských cyklistických praporů (bersaglieri – lehká pěchota); přitom zajali asi 400 mužů.
O 2 dny později se podobná situace opakovala. Předvojový pěší prapor II/18 byl u Polceniga opět napaden obrněnými automobily. Tentokrát si už s nimi jeho velitel, díky nedávným krví zaplaceným zkušenostem, dovedl lépe poradit. Nechal předjet jednu z doprovodných horských houfnic, jejíž obsluha pohotovým přímým zásahem jedno vozidlo zničila. To se ukázalo jako pádný důvod k rychlému ústupu celé italské obrněné jednotky.“
….“Královehradečtí pěšáci dovršili svůj úspěšný pochod v čele divize 8. listopadu, kdy již v devět ráno, pravděpodobně jako první rakousko-uherská jednotka, vstoupili do významného regionálního centra Vittoria (dnes Vittorio Veneto). Zde se Geřabkova divize zastavila k odpočinku, prapor II/18 však prošel městem a spěchal k Piavě, aby se pokusil zmocnit některého z mostů. U jezera Levine Lago (západně od Seravalle) narazil na silnou italskou obranu, přes kterou se mu již samotnému nepodařilo proniknout.
Dalšího dne se opět zhoršilo dosavadní slunečné počasí, vrátila se mlha a déšť. Jednotky se blížily k Piavě a únavu vojáků vystřídalo vzrušení. Málokterý z nich si však dovedl představit, co jim, kromě tolik očekávaného ukončení vyčerpávajícího postupu od Soče, příchod k této řece přinese. Netušili, že zde převážně ve vlhku a chladu stráví celý nekonečný rok, jenž se pro mnohé z nich stane rokem posledním, a že všem ostatním vstoupí prožitky od Piavy nesmazatelně do jejich dalšího života….“

(Z knihy J. Fučíka „Piava 1918“)

Postup předvoje II/18 a boj s obrněnými vozy dle vzpomínek přímého účastníka:

….“Uplynulo asi 14 dní. Ocitli jsme se zatím hluboko v Horní Italii před vesnicí Lestanc. Byla hájena tvrdošíjně dobře chráněnými Italy. S jedné strany postupovali Němci, s druhé naši Bosňáci. Náš prapor dostal rozkaz »útok středem«. Se značnými ztrátami byla konečně vesnice dobyta. Dostal jsem rozkaz, abych vyčistil blízký pahorek od nepřítele, který bránil praporu v dalším postupu. Vykonav tento rozkaz, vrátil jsem se za tmy do Lestance, kde ohromila mě událost, jež mezitím se sběhla. Dvě italská pancéřová auta přijela na okraj vesnice těsně k odpočívajícím našim lidem (byla považována za německá), spustila střelbu ze strojních pušek a v několika okamžicích učinila dílo zkázy. Na 40 mrtvých a raněných zůstalo na místě, mezi nimi nadp. Lát, poset as 20 ranami.
Byl pochován s ostatními na místním hřbitově….“

(Z almanachu vydaného u příležitosti setkání bývalých Osmnáctníků v r. 1936)
 


28. října 1918, kdy se již v Čechách oslavoval konec monarchie, trávili „Osmnáctí hoši“ v chmurné náladě daleko od domova a první zprávy o státním převratu se k nim dostaly až 7. listopadu. 28. října se pluk nacházel v okolí Arangelovace a Progorevce, nedostatečně zásobován jídlem. 1. listopadu pak v Kupinovu pluk napadli srbští ozbrojenci („komitači“). Nálada v regimentu se mírně zlepšila po vyfasování 2 porcí chleba. V bojovém deníku je pak následně vylíčena strastiplná cesta 18. pluku domů přes Srbsko a Maďarsko vlakem, kdy byli vojáci jak Srby tak maďarskými národními gardami často zastavováni, postupně jim bylo zabavováno jídlo, zbraně, boty, až někteří vojáci přišli i o kabáty a museli trávit mrazivé noci bez přikrývek na holé zemi ve vagonech. Do vlasti se pak Osmnáctníci začali vracet až v druhé polovině listopadu, příslušníci II. a III. praporu ještě později. Vzhledem k pozdnímu návratu již řada rodin oplakala syna, či otce sloužícího u 18. pluku a alespoň pro některé z nich skončila první světová válka štastně, když se dotyčný na konci listopadu nebo až v prosinci 1918 přece jenom nakonec objevil…..
A zde na konci válečných běsů první světové války a agonii několika evropských říší se nepříliš slavně uzavírá více než dvousettřicetiletá kapitola služby 18. pěšího pluku „pod císařským praporem“ a zároveň se otevírá kapitola nová – pokračování 18. pěšího pluku, tentokrát již pod standartou se lvem a bez úvodních písmen C. a k. …

 

Přílohy

Fotogalerie

© Copyright 2012 - Historický C. k. řadový pěší pluk č. 18, z.s.